“Když to je takový blbý,” aneb život v anonymitě

Žijeme v době paradoxu. Své soukromí zcela dobrovolně sdílíme na sociálních sítích, kde hrdě ukazujeme vymakaná těla v plavkách, naše děti v intimních situacích nebo selfíčka vylepšená pomocí stále se zlepšujících filtrů.

Z druhé strany mnohdy ani nevíme, koho máme za sousedy, natož abychom na ně zaklepali a poprosili o kostku cukru nebo špetku soli (pokud tedy nemáte tak báječné sousedy jako my :)), na ulici sotva pozdravíme a ve většině případů přehlížíme bezpráví, abychom se čistě náhodou do něčeho nezapletli. 

Já sama jsem se už mnohokrát přistihla v situaci, kdy jsem viděla na ulici cizince mžourající do mapy a chtěla jim nabídnout pomoc, ale vždycky jsem si řekla: “Když to je takový blbý.”

Nebo babičku, která v jedné ruce svírala hůl a v druhé tašku s těžkým nákupem. Ráda bych jí ho pomohla odnést, ale: “Když to je takový blbý.”

Maminku, která tahá kočárek do tramvaje a nikdo jí nepomůže: “Když to je takový blbý.”
Nácky, kteří se naváží do kluka jenom proto, že má na hlavě dredy: “Když to je takový blbý.” 

Hrozně mě to vnitřně trápilo, říkala jsem si: “Kam jsme se to dostali, že se stydíme někomu nabídnout pomoc?” Ale nedokázala jsem v sobě nějak zlomit ten blok, který jsme si z života ve velkoměstě vytvořili. 

Dneska jsme se šli s klukama projít na zmrzlinu a viděla jsem babičku, která zírala do mapy. Kolem ní poskakovali dva rošťáci, šťouchali se, běhali do silnice a zlobili. 

“Kluci, nechte toho, musíme tu najít něco k jídlu,” snažila se je usměrnit babička a dál nešťastně koukala do mapy. Bylo mi jí líto. 

Přešli jsme jí. Pak jsem zastavila, otočila se a zeptala se: “Potřebujete s něčím poradit?” 

Babička vděčně zvedla oči od mapy, podívala se na mě a řekla: “Potřebovali bysme něco k jídlu.” Navedla jsem ji do nejbližšího obchodu, ona poděkovala a dál i se skákajícími caparty pokračovala v cestě. A víte co? Vůbec to nebylo blbý. Měla jsem dobrý pocit, že jsem někomu pomohla. Babička měla dobrý pocit, že najde něco k jídlu a možná si aspoň na chvíli pomyslela, že v tom není úplně sama. 

A přesně o tom to celé je. My na této planetě nejsme sami. Spoluvytváříme ji.
Jedna moje lektorka vyprávěla hezký příběh o tom, jak cestovala se svým synem po Austrálii. Tamní lidé jsou mnohem otevřenější, než jsme my tady. Jako turisté chodili po ulicích, v pralese
 i po pláži a všude je zastavovali lidé, sami od sebe se ptali, jestli nepotřebují s něčím pomoct, kam cestují, odkud jsou a jaký mají zrovna den. 

Malý syn to vůbec nechápal a zeptal se maminky: “Mami, odkud všechny ty lidi znáš?”
A ještě méně chápal, když mu odpověděla: “Víš, já je vůbec neznám…” 

A tak – nezavírejme oči. Nedělejme jeden před druhým, že tu nejsme. Zazvoňme na souseda
a poprosme ho o cukr nebo mu sami přinesme sůl. Pozdravme se na ulici. Zeptejme se jeden druhého upřímně, jak se má a jestli s něčím nepotřebuje pomoct. Nenadávejme nad politikou
a radši jeden druhému namasírujme záda. Vysílejme pozitivní energii a ona se nám 100x vrátí. 

P. S. Dnes cestou domů potkal můj manžel pána, který spadl z kola a ležel na kraji silnice.
90 % lidí by šlo dál s tím, že je ožralý, tak ať si trhne nohou. Ožralý byl, ale byl také zraněný a potřeboval pomoc. Můj muž si naštěstí neřekl: “Když to je takový blbý,” a pomoc mu poskytl.
Nezapomeňte, že jednou se ty otevřené oči mohou hodit i vám.