Děti nepláčou

Jsem máma dvou malých dětí, a tak mnou téma rodičovství velmi rezonuje, ačkoliv je to téma těžké a člověk se s ním pouští na tenký led. A kolikrát už jsem se potopila… 🙂 

Je to ale téma důležité, stále aktuální a považuji za důležité o něm mluvit.

Pokud by vás přečtení tohoto článku vedlo aspoň k malému zamyšlení, udělá mi to ohromnou radost na srdci. 

Většina žen touží po tom mít dítě. A když se to konečně povede, je to velmi radostný zážitek. Chovat v náruči čerstvě narozené miminko je ten největší zázrak na světě.
Pak se ale může něco zlomit. Dítě pláče, je nespokojené, vyžaduje pozornost a my si nevíme rady. Sama vím, o čem mluvím. Oba moji synové měli jako malí intoleranci laktózy a s tím spojené šílené koliky. Plakali ve dne, plakali v noci a z nás se s manželem staly chodící trosky. Pamatuji si, jak jsem v šestinedělí stála u mého prvního syna, který celou noc strašně plakal, houpala ho a brečela, že nejsem dost dobrá máma, že ho chci vrátit zpátky do porodnice, protože to nevzládnu 🙂 

Zvládla. Musela jsem. Záleží ale také dost na tom, jakou cestu si k tomu zvolíme. Poměrně často kolem sebe slýchávám o přístupu rodičů, kteří to řeší prostě tím, že uloží dítě do postýlky, zavřou dveře a odchází, ať se děje, co se děje. 

Jako třeba jedna dvouletá holčička, kterou v noci trápí noční můry. Doslova řve a pláče v postýlce, bouchá do stěny, volá rodiče, ale oni nepřijdou. Mají v sobě zakódováno, že by ji tím rozmazlili a její pláč považují za normální. Ráno si pro ni přijdou do pokoje a najdou ji ležet za dveřmi stočenou do klubíčka a uplakanou strachy. Toto bohužel není smyšlený příběh, ale realita z mého okolí. I tito rodiče dělají vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jen se diví, že přes den je jejich holčička nezvladatelná, se sklony k hysterii, často pláče a nevydrží v kolektivu.

Zkusme se ale zamyslet nad tím, co tímto přístupem svému dítěti říkáme – 9 měsíců je v břiše svojí matky, slyší tep jejího srdce, teplo, vnímá její hlas a její blízkost. Pak se narodí do úplně jiného světa, který je mu cizí. Jediné, co zná, je máma. Ta ho položí do postýlky a nechá samotného. Ve tmě, novém prostředí, prázdných vůních a tichu. Pláče. “Je najezený, vykoupaný, má čistou plínu, nic mu nechybí…,” říká si matka. Ale jemu chybí máma. Je to to jediné, co zná a potřebuje. Tu jistotu, že jste na blízku, máte ho rádi a přijdete, pokud vás volá. Volat ještě neumí, tak pláče. Tím, že nepřicházíme, ukládá si dítě do svých podvědomých vzorců, že tu pro něj nejsme. Že nepřijdeme, když nás potřebuje. Že ho nejspíš nemáme dost rádi. Že není dost dobré. Dětská duše je velmi citlivá. Nechápe, že my si chceme aspoň na chvíli odpočinout a užít si volný večer. Abychom dětskou duši pochopili, je velmi důležité uchovat si v sobě stále naše vnitřní dítě. Pamatujete si ještě na tu malou Terezku/Jiříka/Evičku/Honzíka…, která/ý jako malé dítě sedí na posteli ve svém pokojíčku, dívá se do zdi, něco ji/ho trápí a ona/on se cítí tak strašně samotná? Zkuste jít za svým vnitřním dítětem, najít ho a promluvit si s ním. Ujistit ho, že jste tady a že všechno bude dobré. Že ho čeká krásný a šťastný život. Obejměte ho. 

Najít svoje vnitřní dítě ale nemusí být mnohdy lehký úkol. Často jsme si ho v sobě přidusili, protože být s ním v kontaktu by pro nás bylo příliš bolestivé. 

Věřím ale, že když se vrátíte ke svému vnitřnímu dítěti pokaždé, když uslyšíte pláč svého dítěte – ať už je to malé mimino, které brečí v postýlce, tříleťák, který se vzteká v období vzdoru nebo puberťák, který vám nerozumí a rozumět nechce, protože jste z jiného světa – a vzpomenete si, jak jste se v podobné situaci cítili vy jako malé dítě a jak byste asi chtěli, aby tehdy reagovali vaše rodiče, vytvoříte si harmonický vztah plný důvěry a porozumění. Ano, někdy je plácneme přes zadek, někdy zvýšíme hlas, někdy bychom nejradši bouchli dveřmi a odjeli na měsíc do lázní, ale pokud budeme vnitřně spolu, stvoříme pro všechny lepší domov. 

K sepsání tohoto článku mě vedla mmj. i má vlastní zkušenost. Mladší syn je od svých dvou let silně fixovaný na tatínka. Nejdřív jsem si říkala, že to je jen typické období, které přejde, ale když už trvalo déle než rok, začala jsem v sobě pátrat, kde mohla nastat “chyba”. 

Náš Benjamin se velmi rád kojil, ale vzhledem k jeho intoleranci laktózy jsem musela držet velmi přísnou dietu, u které jsem zhubla 10 kilo a byla jsem už velmi unavená. V jeho 15 měsících, kdy už nevyžadoval kojení ve dne, ale jenom v noci, jsem se rozhodla, že zkusíme kojení úplně ukončit. Odjet na několik dní pryč mi přišlo jako moc drsné řešení, a tak jsem se aspoň na noc odstěhovala do jiného pokoje, aby mě necítil a nevyžadoval kojení. Zároveň jsem byla na blízku, kdyby bylo zle. Spal celou noc se svým tatínkem, který ho konejšil, občas si poplakal, ale během dvou dnů situaci pochopil a kojení se nám podařilo ukončit. 

Říkala jsem si, že jsme to poměrně hezky zvládli. Ale můj syn to vnitřně vnímal jinak. Uložil si
z toho podvědomý vzorec, že máma tu pro něj není, když ji potřebuje, a že útěchu najde u tatínka. Podařilo se mi napojit na svého malého syna, který plakal v postýlce. Objala jsem ho, omluvila se mu, řekla, že je mi to moc líto a že ho mám moc ráda. Prosila jsem, jestli mi může odpustit.
A odpustil. Dětská duše je totiž nejen velmi citlivá, ale také čistá. 

Právě s podvědomými vzorci pracujeme na meditacích i při osobních konzultacích. Je důležité odblokovat si v sobě negativní vzpomínky, které si v sobě neseme, abychom se mohli naplno odevzdat pocitům štěstí a radosti.
Přeji vám i vašem dětem, ať máte možnost žít spolu v naprosté lásce a harmonii. Ve světě, kde děti nepláčou (protože nemají důvod :)).