Základní instinkt

Momentálně ležím mezi řádky knihy Co se děje se světem od Václava Cílka. Řeší v ní fenomén českých zahrádek, který se pomalu vytrácí z dnešního světa. Může se to zdát jako banalita, ale ve skutečnosti to má mnohem hlubší význam. 

Hýčkat si svoji zahrádku, rýpat se v půdě a užívat si pocit živé hlíny mezi prsty. To nebyl jen znak oddané Mičurinky, ale především životní filozofie. 

Splynutí s přírodou, kontakt s Matkou Zemí, harmonie pro duši a radost pro srdce, když z kypré hlíny vyklíčila první semínka. 

Od pravěkých časů, přes doby našich prababiček a babiček, které tvrdou prací obstarávaly pole až po dobu našich maminek, které hrdě opečovávaly svůj kus půdy v zahrádkářské kolonii. 

Tyto doby jsou už ale pryč. Na zahrádky nezbýval čas. Pozemky se začaly prodávat a zastavovat moderními budovami s prosklenými kancelářemi.
Ze zahrádek jsme se přesunuli k počítačům a mobilním telefonům. Přestali jsme chodit do přírody. Odpojili jsme se od Matky Země, od našeho zdroje. Supermarkety překypující horou potravin bereme jako samozřejmost. Už neznáme ten krásný pocit, kdy si utrhneme jablko přímo ze stromu nebo si na zahrádku doběhneme pro čerstvé bylinky. Uvědomila jsem si to při návštěvě u naší kamarádky, která si pořídila krásnou rozlehlou zahradu a my byli přizváni, abychom si natrhali pár švestek a jablek. Naši kluci lítali po zahradě plni nadšení a já si uvědomila, že je to vlastně poprvé, kdy mají možnost utrhnout si sami ovoce přímo ze stromu. Něco, co jsme dřív brali jako samozřejmost, bylo pro ně najednou obrovským zážitkem, který jim rozsvítil jiskřičku v očích. Zatímco dřív děti běhaly po lesích a po polích, dnes se děti musí učit ve škole, kde roste jaká zelenina a ovoce, protože nemají možnost to vidět na vlastní oči. 

Je potřeba si uvědomit, že Matka Země nás nepotřebuje, ale my potřebujeme ke svému životu ji. Nemusím říkat, v jak katastrofálním stavu se momentálně nachází a je jen na nás, jestli budeme mít vůli a sílu ji navrátit zpátky k životu. Protože když skončí příběh Matky Země, skončí tím i celá lidská éra. 

Pojďme jí vrátit náš vděk, úctu a lásku, kterou si zaslouží. Za vzduch, půdu pod nohama a veškeré plody, které nám dává. Běžte ven a kochejte se mocností stromů i něžností malých kvítků v trávě. Nechte se konejšit šumem řeky i zpěvem ptáků. Vraťte se do doby, kdy jsme ještě věděli, že jsme jedno. Poděkujte tomu krásnému světu, ve kterém můžeme žít. Protože to není samozřejmostí. 

Lidské odpojení od základních instinktů jsem si uvědomila, když jsem dnes pozorovala naši kočku. Je to kočka domácí, potvora rozmazlená, která 90 % času tráví na gauči. Když ale výjimečně vyběhne na předzahrádku u našeho domu, okamžitě se nechá strhnout svými přirozenými instinkty a běhá za ptáky jak splašená. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc hluboko musí být tyto zvířecí instinkty uloženy, když se objevují i u generace koček, které s lovením už dávno nemají nic společného. 

A představila jsem si člověka, jak jde lesem, uvidí zajíce, aktivuje se jeho přirozený instinkt a on se rozběhne mezi stromy, aby ho ulovil a uspokojil své choutky. Ano, je to vtipná představa. Ale zároveň pro mě představuje fakt, jak moc jsme se vzdálili naší původní přirozenosti. Jak jsme se
z lesa přesunuli k regálu se zvěřinou, kde si koupíme zaječí nožičku zabalenou v plastovém obalu. A nepřijde nám to divné. 

Z prachu jsme vzešli a v prach se obrátíme. Mějme to na paměti.

A teď… Běžte ven 🙂