Milá babi…

ta třešeň u tebe na zahradě je pro mě pevným kmenem mého dětství. Lezla jsem po jejích větvích jako zdatná vopice, trhala třešně, ze kterých jsme společně dělaly kompoty a bublaniny a taky poctivě čůrala na její kořeny, aby nám pěkně rostla. 

Tvůj dům byl takový hrad nahoře na kopci, kam jsem se ráda šplhala vždycky po tom náročném týdnu v Praze. Území klidu a míru. A taky těch třešní. 

Když jsem včera večer pozorovala ty zvláštní skákající čárky a čísla na nemocničním přístroji, kterému nerozumím, promítly se mi před očima ty americké filmy, kdy se čeká, až čárka poběží rovně a pak je konec. Jenže život není americkým filmem. Nezahrne ty minuty, hodiny čekání, hlazení a soucitu. Nejsou v něm ani všechny ty společně upečené buchty, lektvary ze zahradních kytiček, hovory u krbu, hra na paní Čočkovou, večery u kanasty, čtení pohádek a usínání ruku v ruce.

Když jsem tě včera za ruku držela naposledy, viděla jsem tě odcházet tam na tu pomněnkovou louku, o které si mi posledně říkala.
“Vysela jsem pomněnkovou louku…” A já ti tehdy nerozumněla. 

Teď už rozumím. Smrt je krásná. Člověk odejde tak přirozeně, jak na svět přišel. Za doprovodu bouřky, kdy lidé umírají a také se rodí. Smrt je vlastně taková malá pomněnka. 

Víš, jak lidé občas celý život dřou, jen aby tu po sobě něco zanechali? Jde to i bez dření se. Člověk tu po sobě nechá hlavně své střípky v jednotlivých vzpomínkách. A že jich je! Střípky zasázené v jednom synovi, 6 vnoučatech a 9 pravnoučatech. Tvé legendární věty jako:
“Mluv nebo ser písmena,” nebo “kdo zaváhá, nežere,” budu s radostí dál používat. Zrovna vařím oběd a věřím, že ta druhá věta se mi u těch mých dvou malých skřítků bude hodit. 

Mávám ti na pomněnkovou louku, babi. A děkuju.