Byl to fakt porod

Jsou to dva roky od porodu mého třetího syna a teprve teď se dostávám k tomu o tom psát. Oba moje předcházející porody byly poměrně náročné. Prvního syna jsem rodila dva dny snad pod všemi prostředky tlumícími bolest, které existují. Nakonec mě předávkovali, při porodu mi začala odumírat noha, ztrácela jsem vědomí, nevnímala jsem ani kontrakce. Poté, co mi jeden z přítomných doktorů začal skákat po břiše a druhý přiběhl s vaxem, aby miminku pomohl ven, se Maxmilian po dlouhých 48 hodinách narodil. Celý personál s údivem koukal, když jsem se po dvou hodinách strávených na porodním lůžku, ještě zvládla zvednout a jít se podívat na svého syna do inkubátoru, kde díky náročnému porodu strávil celou noc. A dlouho jsem si vyčítala, že nemohl být se svou mámou. Jak už to tak ty mámy umí.. 

U druhého syna jsem si samozřejmě dala předsevzetí co nejpřirozenějšího porodu. Moje tělo ale tomu chtělo jinak. Asi 14 dní před porodem mi vyšly špatné jaterní testy a Benjamin musel okamžitě ven.. Hned druhý den jsem nastoupila na vyvolání a tentokrát, bez tlumících léků, svým řevem málem zbořila porodnici. 

U třetího porodu už jsem svému tělu věřila, že to zvládne. Probíhaly mi tam myšlenky na porod doma nebo aspoň v porodním domě. Tak, abych měla opravdu prostor sama pro sebe a porod zvládla na jedničku.
Vzhledem k předchozím dvěma zkušenostem jsem si ale na domácí prostředí netroufla. 

Řekla jsem si, že je to třetí dítě, a tak to půjde tak hladce, že jen přijedu do porodnice a půjdu rovnou na porodní sál. A tak jsem to v závěru moc neřešila. 

Týden před termínem jsem už v noci nemohla spát. Brzy ráno jsem se naložila do vany a snažila se prodýchávat kontrakce. Kluci za mnou pravidelně chodili do koupelny a kontrolovali, jestli jsem v pořádku. Cítila jsem se v bezpečí domova. Věřila jsem svému tělu, i miminku. Když jsem začala mít kontrakce po 3 minutách a Martin zavolal do porodnice, jestli můžeme přijet, sestřička mu jen popřála hodně štěstí. “Třetí dítě, kontrakce po 3 minutách a čeká vás k nám 30minutová jízda? No, to vám držím palce.”

Kluci skákali radostí, že za chvíli bude jejich třetí bráška na světě, mi po hlavě skákali do auta a Martin se modlil, abychom dojeli. Kontrakce na zadních sedačkách auta v ostrých zatáčkách a hupech byla výzva. 

Dýchala jsem. A věděla, že za chvíli už ho budu držet v náručí. 

Na oddělení mě přijímá sestřička a Martina nechává za dveřmi – ještě stále platí jistá covidová opatření. V opuštěné místnosti mě personál napojí na monitor a odejde. Teď už se tolik v bezpečí necítím. Snažím se polohovat tak, abych si od bolesti aspoň trochu ulevila. Zvládnu to. Pak přichází doktor, aby mě vyšetřil. Když se při lezení na vyšetřovací křeslo na chvíli zastavím, abych prodýchala další kontrakci, mírně si povzdychne. 

Nechám ho, aby vyšetřil, jak porod postupuje. Když do mě strčí ruku jako do dojné krávy, vykřiknu  bolestí. “Copak?” podívá se na mě chladně. “Bolí to,” vysvětluji. Povzdychne si po druhé. Podle jeho slov porodní cesty ještě nejsou dostatečně otevřené. A já zároveň počítám, že s příchodem do porodnice už nejsou kontrakce po 3 minutách, ale prodlužují se po 5 minutách. To tak v příjemném prostředí porodnic bývá.. 

Doktor mě zve, abych si k němu přisedla na židli a nadiktovala mu celou rodinnou anamnézu. Jsem tak bolavá, že nemám ani sílu mu oponovat, že má všechno v počítači, protože už mě mají
z předchozích kontrol zavedenou v databázi. Prosím aspoň, jestli si můžu sednout na rehabilitační míč, protože mi ulevuje od bolesti. Povzdychne si potřetí a řekne mi, že potřebuje, abych seděla vedle něho. Je to snad poprvé, co kašlu na nemocniční personál, odsunu židli a z vedlejší místnosti si přikutálím míč, na který si sednu vedle doktora. Nekomentuje. Tentokrát ani nevzdychá. 

Mezi kontrakcemi mu diktuji moje prodělané nemoci, nemoci maminky, nemoci tatínka, nemoci manžela i nemoci mých starších dětí. 

Klasickým doktorským stylem pomalu mačká jednotlivá tlačítka klávesnice, občas si utře pot z čela, přeci jen, je konec června, a když má hotovo, zvedne se a řekne, ať počkám na sestru. 

Ta mě odvádí na čtyřlůžkový pokoj s tím, že žádný jiný už není volný. Aspoň tady mám ale štěstí, na pokoji je jen jedna žena, kterou v pár minutách odváží na sál. Zůstávám tak na pokoji sama a tudíž ke mně může přijít Martin. Je to pro mě ohromná pomoc a podpora, stejně jako u předchozích porodů. A děkuji za všechny mámy, že aspoň tato, snad jediná věc, se v českém porodnictví posunula.

Můj původní plán jít z auta rovnou na sál nakonec nevyšel, v kontrakcích tu trávím 4 hodiny. Když už je jasné, že nestihnu ani plánovanou vanu, porodní asistentka mě žene do přípravné místnosti, aby mi udělala klistýr. Prosím ji, jestli můžeme tento krásný zákrok udělat v soukromí na pokoji, když tam jsem sama. Odmítá, že to možné není, a tak se ploužím přes celou chodbu, abych se dostala do oné místnosti. Jsem šikovná, tentokrát zvládnu i doběhnout nazpátek na pokoj a usednout na wc. 

Po chvíli je tu ale zase porodní asistentka a žene mě zpátky do přípravné místnosti, aby mě opět připojila na monitor a zjistila, jestli už jsem připravená na porod. Na lehátku se kroutím jak žížala a opět prosím, jestli si aspoň můžu sednout na míč. Nemůžu. Potřebují mě sledovat vleže.
Martin mi tiskne ruku a šeptá, že jsem statečná. Jsem. Tentokrát už nemám ani sílu křičet. 

Asistentky nejsou s ozvami spokojené, a tak se přesouváme konečně na sál. Miminko musí rychle ven. Porodní asistentka mi nedovolí ležet na zádech s tím, že to miminku nedělá dobře a polohuje mě na bok. Není to pro mě vůbec přirozené. Domlouvám se s tím tvorečkem uvnitř mě, že to bude rychlé, poslechne mě a na třetí kontrakci je opravdu venku. Když prochází hlavička, už zase křičím. 

Na svět přichází malý anděl, který jako první z mých dětí vůbec nekřičí. Dívá se na mě svýma hlubokýma očima a já vím, že jsem nic krásnějšího v životě neviděla. “Ty jsi krásný, ty jsi tak krásný…,” říkám mu v slzách a líbám ho na čelo. Okamžitě se přisaje k mému prsu a já vím, že už ho jen tak nepustím. Teda aspoň si to v ten okamžik myslím.

Ta rychlá třetí doba porodní a také nepřirozená poloha nesou své následky, a tak ke mně ještě přichází doktorka s jehlou a nití v ruce. Při prvním stehu jemně syknu. Doktorka protočí oči v sloup a poprosí sestru o umrtvovací injekci. “Radši…, aby si na nás tady paní nestěžovala,” procedí mezi zuby a pak už se aspoň snaží být něžná. 

Za chvíli znovu přibíhá sestra, tentokrát z pediatrie, a prosí mě: “Panu doktorovi končí směna, rád by šel domů na večeři, půjčila byste nám ho na chvíli, aby ho pan doktor mohl zkontrolovat a jít domů?”

Mám v náručí celý svět, ale doktorovi by vystydla večeře. Svolím. Za 10 minut ho mám zpátky v náručí. A pan doktor si snad užil svůj řízek. 

Za 9 let, od porodu prvního syna, se v porodnictví nezměnilo vůbec nic. Otázka je, kolik se toho vlastně změnilo od dob našich maminek. Zas tak moc ne. Pořád jsme v rukou systému. Pořád je
s námi zacházeno jak s chovným dobytkem. Pořád nemáme šanci v nemocničním prostředí přivést dítě na svět
v klidu, s důvěrou v sebe sama. Zbývá se jen ptát – co s tím uděláme?