Covid na naší cestě

Procházíme si tím. “To”, skloňováno každý den skrz naskrz všechny médii i nemédii světa. Kresleno do grafů, tabulek, výzkumů vědeckých i nevědeckých. “To”, o kterém ví všichni všechno nejlíp, ale přesto ví prd, když to na ně přijde. No a teď “to” přišlo i sem. K nám. Na Kostariku. Bolí nás hlava, záda, máme horečku. Motáme se, a tak když vstaneme, rychle zase uléháme. Jenže – máme tu tři děti… 

Příznaky naštěstí odchází téměř stejně rychle jako přišly. Přesto se v těch hodinách nevědomosti objevují černé díry. Prostor mezi životem a smrtí. Promítají se mi střípky z minulosti, na které už jsem dávno zapomněla. Po tvářích mi stékají slzy. Něco s nimi odchází. Jako bych smývala i to, co mi nepatří. Za víčky mi běhají obrazy z válek i přírodních katastrof. Objevuji se v domě svojí babičky a hledám ji, i když vím, že už tam dlouho není. Dávní přátelé mě chytají za ruku a v jejich očích vidím naději. Do každé buňky svého těla se snažím přijmout světlo. Dýchám. Vím, že tohle není konec. Při bilancování nad svým vlastním životem se mi najednou promítají vrcholy, kterým jsem dřív vlastně nevěnovala pozornost. Vždycky jsem se považovala za průměrnou holku, která toho v životě moc nedokázala. Ostatně byla jsem k tomuhle vnímání vedena všemi autoritami, které mě provázely. Asi jako všichni z nás, kteří vyrůstali ve střední Evropě. Od rodiny – ve stínu slavných architektů a zdatných malířů – přes školní zařízení, kde klasicky vedly prsaté blondýny a moje existence byla podobná vzezření šedé myši, až po zaměstnavatele, kteří většinou s oblibou šlapali po vší lidské důstojnosti. 

Teď se mi ale rodil jiný obraz – moderování maturitního plesu (wow, já moderovala ples a úplně jsem na to zapomněla..), zdárná promoce a diplom v ruce, veřejné autorské čtení, fotka, umění odejít z korporátů, kurz australských esencí a s ním spojené absolutní probuzení, víra ve vlastní schopnosti a odvaha začít pomocí nich pomáhat lidem, tři porody, tři miminka v náručí, láska, důvěra, nová přátelství, čtyři měsíce za oceánem, návrat k přírodě, návrat sama k sobě. Já měla nádherný život! Já mám nádherný život! Plný barev a laskavosti. Neměnila bych ani minutu. Protože každá minuta měla smysl. I tam, kde jsem zakopla a rozbila si nos. Svoje srdce jsem vždycky poslouchala tak moc, že jsem u toho často vypínala hlavu. A tam to bolelo nejvíc. Já ale ještě neodcházím. Pořád chci cítit bolest i naději. 

Víte “to” není jen nemoc. Není to  jen virus. Měla jsem tu čest vidět ho v celé své kráse, stejně jako jsem před pár lety měla tu čest vidět odchod duše svojí babičky a držet jí u toho za ruku. Jenže tady mě nikdo nedržel. V ten moment jste v tom sami. Procházely mnou vlny a já cítila, jak se uvnitř všechno mění. Byla jsem v bodě, kdy jsem se vnitřně rozhodovala mezi životem a smrtí. Mezi světlem a tmou. S každou vlnou jsem odevzdávala ze svého těla staré nánosy, často už jsem ani nevěděla, proč pláču. V té černotě jsem najednou viděla klíčit nový život. Malou rostlinku s kapkou rosy, která byla připravená vyrůst. A já ji nechala. Vlnu “dolů” střídaly ohromné vlny “nahoru” a já věděla, že všechno bude v pořádku. Rostlo ve mně něco naprosto nového. Nové možnosti, nové vize, nové pojetí světa. 

Celý příběh “to” vznikl už hodně dávno. Už dávno se naše duše rozhodla, jestli u toho bude chtít být a také jakou volbu si zvolí – konec nebo začátek?

“To” přesahuje veškeré naše vědomé vnímání. “To” není o grafech ani o tabulkách. Není o handrkování se mezi jednotlivými tábory. Tohle je jen taková naše pozemská hra, u které si volíme kulisy. Všechno už bylo rozhodnuto. Nám nezbývá než pustit strach a tu vlnu přijmout. Nechat ji proplout. A čekat, co nového nám přinese. V každém životě je kus smrti a v každé smrti je kus života. Ruku v ruce. Otevírám oči.