Práce se strachem aneb můj vnitřní had

Je to už týden, co jsem se vrátila z víkendového semináře s Alicií – indiánkou z původního kmene Hopi. A doteď vlastně pořád nenacházím slova. Bylo to, jako kdyby v pátek zmáčkla nějaký kouzelný spínač a věci se začaly dít samy od sebe. A děly se až do neděle. 

Hlavním tématem bylo puštění strachů a starých zajetých programů. A to je teď úkol pro nás všechny. Pokud jsme to doteď neudělali, o to víc to do nás bude kopat. Rok 2020 je rokem nového začátku. Období předpovězené mayským kalendářem a spoustou dalších posvátných civilizací, jenž mělo nastat už v roce 2012, ale právě lidský strach tuto transformaci odsunul až do současnosti. Máme další šanci. Ačkoliv nikdo nevíme, co nás v tom novém začátku čeká, jasné je, že strach je emoce, která tam nepatří. 

Období strachů bylo umocněno říjnovým úplňkem, který nám hezky svítil na to, co máme hluboko uložené vevnitř. A ať se bráníme, jak chceme, ono to chce ven. 

Teď už není čas strachy zahánět. Sedět na té truhle plné jedovatých hadů a spoléhat na to, že je máme pod kontrolou. Je potřeba se těm hadům podívat přímo do tváře, říct, že se jich nebojíme a pěkně si to s nimi vyříkat z očí do očí. Jedině tak bude moct strach odejít. Protože pochopíte, že vlastně není čeho se bát. 

Váš strach nemusí být něco vědomého. Spoustu věcí si neseme od svých rodičů nebo karmicky. A tak máme na bedrech nelehký úkol zbavovat se něčeho, o čem můžeme mít dojem, že není naše. Ale bohužel i toto jsou naše malé části uložené velmi hluboko, které je potřeba odhazovat jako těžké brnění, abychom v příchodu nového začátku mohli stát sami před sebou dokonale nazí. 

I já jsem si myslela, že jsem čistá jako lilie. Ale na víkendovém semináři se mi otevřelo něco, co jsem si sama před sebou dokonale skryla. V jedné meditaci se u mých nohou objevil černý had a díval se mi přímo do očí se slovy: “Nezapomeň, že jsem pořád tady.” 

Šla jsem za Alicií a zeptala se, co to znamená. Požádala o vysvětlení Velkého Ducha a ten odpověděl, že je to stín na mé duši, který je potřeba očistit. Je ale moje práce přijít na to, o co se jedná. Celý víkend jsem v meditacích chodila za tím černým hadem, přicházela na to, kde se vzal a opakovaně ho čistila i po návratu domů, dokud se neproměnil ve sněhově bílého hada, který se stal mou vnitřní sílou. Do onoho víkendu jsem o něm neměla ani ponětí.
Strach je často uložený v záhybech naší kůže – v dokonalém úkrytu, ze kterého ho musíme doslova vyškrábat nehty a pak si ještě umýt ruce. Důležité je nemít ze svého strachu strach 🙂 

To hlavní, co mi víkend přinesl, bylo ale utvrzení v neobvyklém napojení na mého syna. 

Nikdy nezapomenu na slova porodní asistentky krátce potom, co se narodil: “On má neuvěřitelné oči, jako kdyby všechno věděl..” A je to tak. On ví. Je velmi senzitivní. 

Celý víkend mi na pobyt volal a psal, ačkoliv to normálně nedělá. Věděla jsem, že má o mě nějakým způsobem strach. 

A když jsem doma otevřela dveře, vrhl se mi kolem krku a řekl: “Maminko, maminko, mám pro tebe překvapení, něco jsem ti nakreslil!” To, co bylo na obrázku, můžete vidět v úvodní fotce tohoto článku. 

A tak ho mám vystaveného stále na očích. Zakrouceného hada, který mi připomíná, že tu stále je. A záleží jen na mě, jestli mě bude strašit nebo se stane mou vnitřní sílou. 

Pod ním leží padlá labuť, která se s roztaženými křídly pokouší znovu vzlétnout. Roztáhla jsem křídla. A tobě děkuji, Maxi.