V systému

Poslední dobou si v hlavě pořád zdokonaluji svět, který ve svých snech a meditacích vídám už pár let. Maluji si každý detail. Všechny místnosti v mém novém domě. Nádech počasí, květiny na louce i nadpozemské bytosti poletující kolem.
Jak přesně by vypadal náš život, kdybychom se zítra ráno probudili a byli svobodní? A co nás pořád tak strašně brzdí v tom, abychom naše sny uvedli ve skutečnost?

V noci se mi teď dokola vrací sny, kdy jsem uvězněná v nějaké staré budově a nemůžu najít cestu ven. Vím, že to je obraz mysli, která je ještě pořád utlačovaná nastavenými systémy. Kolik životů jsme asi prožili v zajetí neviditelných okovů? Jak dlouho jsme museli snášet nadvládu patriarchátu? Jak dlouho jsme byli v roli oběti? Jak dlouho jsme se přizpůsobovali něčemu, čemu jsme vnitřně nevěřili?

Když se mi narodil syn a já nesouzněla s nastavenou zdravotní ani školní péčí, můj táta tehdy prohlásil: “Ty odmítáš všechno, co zavání nějakým systémem.”

Tehdy jsem si připadala jako vyvrhel a neakceptovatelný rebel. Až časem mi došlo, že to byla jen neuvěřitelně silná touha po svobodě. Touha po tom dělat věci tak, jak je cítím. Ne proto, že je tak někdo nastavil a my je máme plnit, ačkoliv nám nedávají smysl. 

Svoboda – wow.

A tohle je stav, který nastolila korona – posvítila si na to, co v naší společnosti už dlouho nefunguje a vynesla to na povrch, abychom na to všichni pořádně viděli. Některým se jen potvrdilo, co už v sobě dlouho nosili, jiní se ještě pořád bojí sundat si ty brýle, protože neví, co by přišlo potom. Každopádně vnesla nás do vnitřního světa tím, že přivřela ten svět vnější. A donutila nás se uvnitř pěkně pohrabat. Mnohým se možná nelíbilo, co tam našli. Mnohdy to nejspíš dost bolelo. Hodně lidí si muselo sáhnout na dno, aby se odrazili. A ještě hodně lidí před sebou pořád utíká. Před svou vnitřní svobodou. Před vizí dokonalého světa, který si uvnitř každý z nás skládá, aby tak vytvořil jeden úžasný celek. 

A já se sama sebe ptám – co je to za tak silné nástroje, které nám neustále brání vydat se dopředu zatím, co v životě opravdu chceme? Jaké stroje nás to pořád nutí běžet, protože kdybychom zastavili, museli bychom nejdřív přijmout sami sebe a začít se milovat? Jak silné musí být zavedené systémy, když se v nich pořád točíme jak křečci v kolečku a nemůžeme najít cestu ven? A jaká je vlastně ta cesta ven? 

Vždy je potřeba začít sami u sebe. Naše chování, naše návyky, naše emoce, naše reakce – to všechno je pod taktovkou zajetých vzorců. Pokaždé, když zareagujete nějak vyhroceně, zkuste si vyhodnotit, co vás vlastně podráždilo. Pokaždé, když si řeknete: “Tohle bych ale dělat neměla, protože se to nesluší,” řekněte si: “A proč vlastně?”

Oloupejte sami sebe jako loupáte jednotlivé slupky cibule, dokud nebudete dokonale nazí. Zjistíte, že být nahý vlastně vůbec není špatné. Pokud stojíte na pevné zemi a s otevřeným nebem nad hlavou. Pak už si budete moct dovolit cokoliv, co si ve svém srdci budete přát. 
Jak by vypadal můj život, kdybych se od zítřejšího rána rozhodla být svobodná?