Víkend v tichu

Věděli jsme, že potřebujeme relax. Vypnout. Jen tak být. Ve hře bylo prodat na víkend děti a plácnout se ve wellness zóně nějakého luxusního hotelu. Ale natřásat si masa v bublinách vířivé vany nám přišlo až moc přímočaré. 

A navíc, proč by naše děti u toho relaxování nemohly být taky? 

Děti a relax nemusí být zaručeně oxymorón. Potřebovali jsme se po ránu dívat na sytě zelenou, snídat v trávě a pozorovat děti, jak běhají po lese. Přivírat tiše oči a nic neřešit. 

Do kempu jsme dorazili až večer. Čekal na nás roztomilý karavan uprostřed lesa – přesně to, co jsme potřebovali. Kousek za karavanem krásná pláž a rybník s čistou vodou. 

Po rychlém vybalení jsme se odebrali na večeři do místní hospody. Jediné vegetariánské jídlo v menu bylo již tradičně smažák. Proč ne. 

Pousmáli jsme se nad nepříjemnou obsluhou i nad rádoby tichými pichlavými poznámkami místních, kteři nemohli zkousnout, že jsem do hospody přišla v obyčejných letních šatech z našeho maloměstského butiku, když na pivínko se přeci chodí v teplákách a vytahaném tričku. Proč máme neustálou potřebu přeměřovat se s druhými a soudit je? Ukazuje to na naši vlastní malost?

Když jsme se vrátili zpátky do karavanu a jali se povlékat postele, zjistili jsme, že matrace jsou úplně navlhlé a plesnivé. 

Martin ke mně zvedl své unavené oči se zábleskem nasranosti. “A co s tím chceš teď dělat?” zeptala jsem se se zenem v hlase a dál v klidu povlékala peřiny. Nic.

Naše další cesta vedla do umývárek. Při pohledu na sprchy jsem se vzhledem k jejich žalostném stavu smířila s tím, že budu celý víkend zapáchat.  

Za pár minut už jsme ulehli s dětma do čistých dek a blaženě usnuli plíseň – neplíseň. 

Ráno jsme otevřeli dveře karavanu. Nakročili jsme přímo do mechu a lesních šišek. Snídani si dopřáli v podstatě uprostřed lesa. Manžel mi z přilehlé louky donesl moji milovanou kopretinu. 

Děti běhaly a sbíraly klacky, stavěly domečky z listí a mechu. Pozorovala jsem je. Na ruku mi sedali malí broučci, kolem poletovaly vážky, v trávě poposkočil zajíc. 

Právě proto všechno jsme sem přijeli. Všechno je tak, jak má být. Moje letní šaty, plíseň, zatuchlé sprchy i ta alergie, která mě tu dusí. 

Stále se učíme být tady a teď. A je to krásný. 

P. S. Do té sprchy jsem nakonec vlezla 🙂 

Leave A Comment