PURA VIDA, COSTARICA

Dozrál čas na to usednout a napsat vám pár řádků o životě na Kostarice. A to i přesto, že vlastně nevím, co vám budu psát. Kostarika je totiž všechno, co si dokážete představit. Od oceánu, přes hory, až k vodopádům a aktivním sopkám. Od polorozpadlých chýší místních obyvatel až po honosné vily amerických přistěhovalců. Záleží, co chcete vidět a co chcete zažít. 

Důvod, proč jsme tam odjeli, byla především nádherná příroda. Pamatuji si na ten prvotní šok v hotelu uprostřed hlavního města San José, kdy se nám naskytl trochu paradoxní výhled z našeho relativně luxusního apartmá na protilehlé plechové stavby, u jejichž brány přespával na zemi bezdomovec. Kolemjdoucí ho němě přešlapovali, spěchajíce na svou ranní směnu.

Pršelo. Drželi si deštníky, zatímco ten pán bez domova se schovával pod kouskem plechu. Odpadky, spousta aut, vedro. První zážitek z Kostariky… Na tom městě nebylo pranic hezkého. Strávili jsme tam jednu noc, abychom se otřepali z letu, a pak už pokračovali zapůjčeným autem na severní pobřeží. Čekaly nás čtyři hodiny cesty. No a pak přišel ten dokonalý kontrast, kdy jsem se celé ty čtyři hodiny jen nadšeně a nevěřícně kochala z okýnka. Ta příroda všude kolem naprosto předčila moje očekávání. “Děti, rychle, dívejte se, protože takovouhle přírodu asi už jen tak neuvidíte,” snažila jsem se do toho nadšení vtáhnout i kluky.

Hned první týden jsme bohužel spadli do nemocí, ve kterých jsme se střídavě drželi celý měsíc. Začalo to zánětem středního ucha u Maxe, ve kterém se s Benem zdárně ob týden střídali, pokračovalo to Samuelovou laryngitidou a končilo Martinovým zánětem dutin. Ze severní části Pacifiku nám kromě hotelového pokoje a bazénu tak moc v paměti neutkvělo, snad až na pravidelnou nabídku kokainu na místní pláži, kterou zdejší mladíci ochotně za bílého dne nabízeli kolemjdoucím. Byli hodní, i nám nabídli, ačkoliv jsme drželi za ruku dvě děti a v nosítku nesli batole. S díky jsme odmítli. 

I v Arenalu si kluci ještě předávali svoji zánětovou štafetu způsobenou nejspíš celodenním cachtáním v bazénu. Už jsme ale naštěstí měli zásobu antibiotik, a tak jsme si celkem nerušeně mohli dopřávat krásy místa, které dle mě dělá Kostariku Kostarikou. Místní sopka, horké prameny, závěsné mosty uprostřed džungle nebo návštěva kakaové farmy, kde jsme měli možnost vyrobit si vlastní čokoládu. Lepší už asi jíst nebudeme.. 

Mmj. věděli jste, že jen 1 % čokolády na světě se vyrábí správným způsobem tak, aby měla tu nejlepší chuť, a to sice z kakaového másla? Zbytek čokolád, tedy 99 %, je různým způsobem šizen s použitím drceného kakaa, tuků a sójových lecitinů. Jen pro zajímavost.. 

Po deštivém Arenalu jsme se přesunuli k jižní části Pacifiku, kde jsme plánovali zůstat delší dobu. Je to bezpečnější místo s nádhernou přírodou, kde se nad oceánem tyčí hory. 

Pro nás, zhýčkané Evropany, byla navíc výhoda, že to bylo civilizované území. Vzhledem k tomu, že v této oblasti žije opravdu hodně Američanů a Kanaďanů, kteří sem přišli především na důchod, najdete tu hezké domy k pronájmu, restaurace, kavárničky i velké supermarkety. Pro delší pobyt ideální konstelace. 

Já osobně jsem si moc užívala místní vodopády a řeky. Koupání ve studené, ale za to čisté vodě někde uprostřed džungle a pozorování té síly, která dopadá ze skály dolů… Na Kostarice je vodopádů nespočet. U většiny z nich musíte zaplatit vstupné, ale najdou se i skryté poklady, kam se dostanete zdarma. 

Co se týče placení, to je vlastně v této zemi takový oříšek, který mnohé turisty nemile překvapí. Platí se tu v podstatě za všechno. Vstupy k vodopádům, do národních parků, kam si navíc musíte předem udělat rezervaci, jinak vás tam nepustí (také jsme zažili), a rovněž drahé pronájmy aut i pronájmy domů, které tu uměle nastřelují právě Američani a Kanaďani. Na internetu už se směrem k nim hemží nadávky typu: “Nedělejte nám tady z toho druhou Kalifornii.” A nadávající mají pravdu. Ceny jsou teď opravdu na svojí špičce, za měsíční pronájem domů tu zaplatíte i 2000 – 2500 dolarů. Ne o moc menší částku dáte i za pronájem auta. 

Ale i tady platí, že záleží na každém, jaká je jeho hranice komfortu. Kostarika se dá zažít i levně. Rozhodně se vyplatí vařit si tu vlastní jídlo nebo si zajít na oběd do místních “Soda”, kde vaří výbornou lokální kuchyni a za jídlo tu nezaplatíte tolik jako v běžných restauracích.
Pokud chcete šetřit, ubytovat se můžete v klasických dřevěných chýších a jezdit autobusem (i když já měla mnohdy i problém pochopit, kde je vlastně autobusová zastávka, natož se orientovat v tom, kdy autobus jede :)). Musíte ale počítat s tím, že v takovém příbytku budete mít nejspíš spolubydlící v podobě švábů, ještěrek, žab a dalších miláčků. Ostatně i my jsme si tu se zvířátky užili své. Vzhledem k tomu, že jsou tu u domů často venkovní kuchyně, najdete v nich dost pokladů. U nás to byla žába mezi umytým nádobím, ještěrka, která vlezla do pytlíku s kakaem a objevili jsme jí, až když nám plavala v hrnečku s mlékem (už hlavičkou dolů samozřejmě), ale měli jsme tu čest třeba i se šváby v kufru nebo s neviditelnými broučky, kteří nás v jednom z domů žrali pravidelně každou noc. Život s přírodou tu prostě má své grády 🙂 Ale to i v tom dobrém slova smyslu. Odvezli jsme si tolik zážitků, které ani v pražské zoo nenajdete. Ary, které nám létaly nad hlavou, velké mořské želvy, které plavaly hned vedle naší lodi, opice běhající nám kolem nohou, ohromní ještěři, nádherní ptáci nebo lenochodi lezoucí hned vedle naší cesty. Škoda jen, že velryby jsme nestihli, odpluly nám do Argentiny 🙂

Tohle jsou opravdové zážitky, pro které si na Kostariku jedete. 

Naučíte se tu žít dokonalé Pura Vida. 

Pura Vida bylo asi to hlavní, co jsme si z našeho čtyřměsíčního pobytu odvezli. A ono tady ani žít jinak, než v té absolutní přítomnosti, nejde. Nejen že u oceánu a uprostřed džungle mnohem líp vypnete, ale musíte se tu navíc naladit na nastavení místních lidí. Oni nespěchají. Je běžné, že se uprostřed silnice vytvoří kolona aut, protože se tu prostě potkají dva sousedi, každý zrovna jede jiným směrem, a nutně si potřebují něco říct. A tak si to říkají uprostřed silnice, každý ve svém autě, a vy čekáte v zácpě, až si dopovídají. Nikdo na ně netroubí, protože nikdo nespěchá. Není kam spěchat. 

Musíte se naučit žít v tom, že když si objednáte narozeninový dort na osmou ráno, bude v jednu odpoledne. Musíte se naučit žít v tom, že když si s místními dáte nějakou schůzku, buď nedorazí vůbec nebo když dorazí, tak mnohem později, než jste se domluvili.
Musíte se naučit žít v tom, že třeba do poslední chvíle nebudete vědět, kde budete bydlet nebo kdy vám opraví vaše auto, které jste koupili a během 10 dní se rozbilo. A také za tu opravu nejspíš zaplatíte 2x tolik, než jste se dohodli na začátku. 

Byla to pro nás ta nejlepší škola. Nespěchat. Nechat věci plynout, aby se staly samy. A věřit, že nás Vesmír nenechá na holičkách. I když šlo do tuhého, vždycky jsme na poslední chvíli našli střechu nad hlavou nebo auto, které nás odvezlo do zaplaceného hotelu. Když jsme konečně našli všechno, co jsme si tu vysnili (a nebylo to zadarmo), když jsme absolvovali hrůzný přechod hranic do Nikaraguy a užili si ještě pár dní v Karibiku a v místních horách, v ten moment jako udeřením blesku přišel silný impulz vrátit se domů.

Ono to tak v životě bývá. Když si za něčím jdete a konečně toho dosáhnete, zjistíte, že už máte být zase někde jinde. Vzali jsme si přesně to, co jsme potřebovali. A teď je čas jít dál. Na cestu za dalšími sny. Děkujeme, Kostariko.