Odhoďte masky, představení skončilo

Já vím, všude kolem nás jsou rady do života jako – dělej, co tě baví, užívej si život naplno, buď šťastný…
A ačkoliv je to teď opravdu jádro toho, co přichází, možná je někdy těžké najít v sobě tu správnou cestu. Jak se na ní dostanete?

Asi prvním krůčkem je začít odhazovat masky. A že jich na sobě máme opravdu velkou vrstvu. Nasazujeme si je v průběhu života a stáváme se tak opravdovými herci na divadle. Proč to děláme? Abychom se zalíbili svému okolí, splňovali očekávání, abychom se dělali ve všech směrech dokonalí, i tam, kde dokonalí rozhodně nejsme. Čím víc nánosů divadelních masek na sebe nakládáme, tím víc se ztrácíme v tom, kdo vlastně jsme. Vrátit se zpátky do svého srdce, najít tam tu svoji malou dušičku a pozvat ji zpátky na povrch je potom dlouhodobá a mnohdy náročná práce. Ale když to uděláme, přijde pocit nesmírné úlevy. “Halóóó, to jsem já, s odhalenou tváří, tak tady mě máte!” Ano, samozřejmě to pro vaše okolí může být ze začátku šok. Můžou si říct: “Sakra, kdo to je? Tu vůbec neznáme! Vždyť se vždycky chovala jinak!” Nebo ještě v horším: “Vždyť se úplně zbláznila!” 

Ale vám to v tu chvíli bude úplně jedno. Protože se opravdu přijmete tací, jací jste. Možná přijdete o pár přátel, možná se k vám někdo z rodiny začne obracet zády a ťukat si na čelo, ale to k tomu patří. Je to obrovský čistící proces. Pustíte to, co ve svém životě nepotřebujete a přijmete do něho světlo, které prozáří každý váš den. Konečně budete dělat to, co vás baví, co vždycky bylo vaším snem a začnete potkávat lidi, kteří vás budou obohacovat.

Já jsem ve svém životě byla mistryní v nošení masek. Dotáhla jsem to dokonce i na ta divadelní prkna. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem rozený extrovert, který to musí denodenně dávat najevo. Hrála jsem amatérské divadlo a stala se členkou jednoho spolku. Hrdě jsem stávala na scéně a ukazovala svou tvář (masku) do záři reflektorů a tiše křičela: “Tak tady mě máte, jen si mě, prosím, všimněte!” Až po nějakém čase, kdy mi ze spolku jen suše zavolali, ať donesu kostým z jiné inscenace, protože už nehraju, mi došlo, že mě vlastně využili jen na jednu roli, do které jsem jim charakterově zapadla a pak mi mohli s klidem říct: “sbohem”. Má maska herečky se nejdřív zhroutila, ale pak jsem si uvědomila, že se v záři reflektorů necítím dobře. Nejsem ten extrovert, jak jsem si vždy myslela. Dělá mi dobře klid, samota a prostor na rozjímání. Byla to jen maska zraněné holky, které v dětství odešel milující táta a ona křičela tak moc o pozornost, až se dokřičela do divadla Ypsilon. Když tu masku sundala a přijala bolest, která se za ní skrývala, našla v sobě vnitřní klid. 

V dospívání má člověk silnou potřebu někam zapadnout. Stále hledá svoji vlastní identitu, vytváří si silná pouta a je rád, když najde opravdového přítele. A udělá pro to cokoliv – nasazuje si masky.
Já jsem na sebe byla moc hrdá, když jsem s kamarády zvládla v hospodě 5-6 velkých piv za večer, u popíjení jsem si zapalovala cigaretu, ačkoliv mi nedělala dobře, měla jsem potřebu neustále lidi seskupovat dohromady a vytvářet tak jakousi novou rodinu, která mi moc chyběla.
V ten moment jsem byla tak naplněná a šťastná tím, že mám kolem sebe úžasné lidi. A oni se, chudáci, museli tak dusit…
Jenže pak začnete žít dospělý život – narodí se vám děti, staráte se o domácnost a prozřete, že tito lidé netvoří vaší rodinu. Ba dokonce sami od sebe nezavolají, nenabídnou vám pomoc, když byste ji potřebovali, neudělají si čas, abyste se mohli vidět. 

Dojde vám, že není důležité, kolik do sebe s přáteli nalámete za večer piv, ani že se pobavíte
 o tom, co je ve světě momentálně “nejvíc hustý”, ale důležité je mít vedle sebe někoho, na koho se můžete spolehnout a kdo vás bude mít rád takovou, jaká opravdu jste, bez masky. 

Z dětství si táhneme spoustu podvědomých vzorců, které nás ovlivňují celý život. Chceme být pořád ta hodná holčička naší maminky, mít řádně naklizeno a správně vychovávat své děti. A tak, když se blíží návštěva mámy, lítáte po domě s hadrem a schováváte i ty nejmenší šmouhy na kuchyňské lince, aby si jich náhodou nevšimla.

Když takhle lítáte i s teplotou, s totálním vyčerpáním a padáte u toho na pusu, zastavíte se a řeknete si, že vám je přece jen už přes třicet, je to váš dům, vaše kuchyňská linka a vaše šmouha a maminka tento fakt bude muset nějak přijmout. 
Vy prostě nejste hospodyňka, která bude mít komínky ve skříni a sterilní podlahu.

Chcete být nejúžasnějšími rodiči na světě, vychovávat své dítě s nejlepším svědomím a hlavně neopakovat ty hrozné chyby, které dělali vaše rodiče. 

Pak vám rupnou nervy, když v pokojíčku šlápnete bosou nohou na pidi lego kostičku, začnete na své děti nekontrolovatelně řvát a prskat, až se sama nad sebou zastavíte a řeknete si: “Do prčic, já jsem úplně jako moje máma…” Přiznáte si, že nejste dokonalí, že děláte chyby, že máte jenom jedny nervy a je naprosto v pořádku, že občas prasknou. Sundáte masku dokonalé matky, omluvíte se svým dětem a dovolíte si občas nebýt ta nejlepší máma na světě. 

Cítíte už teď touhu létat? Bez masek to jde snadno.
Děkuji všem, kteří stáli u postupného procesu mého “odmaskování” a stále mi pomáhají zachovat si čistou tvář.