Nasaďte si úsměv aneb příběh jedné kadibudky

Změnu vibrací jsem zaznamenala už v letadle. Na to, že jsem se vydávala do neznámé destinace a úplně sama, byla jsem překvapivě klidná. 

Přijímala jsem ten daný moment, užívala si cestu a kochala se lidmi, kteří se usmívali, byli milí, ohleduplní a pomáhali si. Byli jsme na jedné lodi. 

A bylo jedno, jestli to byli Němci, Francouzi nebo Arabové. Vzpomněla jsem si na paní z naší pošty, která sedí znudeně za svojí přepážkou a tváří se nasupeně, pokaždé, když jen člověk vejde dovnitř. 

Proč v Čechách neumíme nosit úsměvy? 

Po příletu mě čekalo malé zpražení v podobě hodinové fronty na pasové kontrole a následně fakt, že mi nepřiletělo zavazadlo. 

Bezradná a unavená jsem šla řešit vyplňování papírů na reklamacích a strávila tam dalších 40 minut. Když už jsem se zvedala s tím, že budu celou svojí dovolenou trávit jen v oblečení, které mám momentálně na sobě, přiběhl zaměstnanec letiště ve žluté vestičce a v ruce držel můj kufr. Smál se od ucha k uchu a já mu řekla, že ho miluju. 

Odebrala jsem se rovnou do další fronty, tentokrát k bankomatu. Když na mě konečně přišla řada, bankomat najednou zahlásil, že nefunguje a peníze mi nevydal. “Další bankomat je ve městě,” usmíval se na mě ochotně zaměstnanec banky – to se mi fakt ulevilo. 

Bezradná, unavená a teď ještě bez peněz. Modlila jsem se, ať na mě aspoň v příletové hale ještě stále čeká smluvený řidič. Čekal. Svoji unavenou hlavu opíral o cedulku “Tereza Hirth” a v početné skupince ostatních čekajících v poklidu podřimoval.
Když jsem ho oslovila, vyskočil jako na pérkách, čapl můj znovunalezený kufr a odvedl mě do auta. Cestou jsme zvládli i bankomat a do hotelu jsem dorazila”plná sil” v 1:30 místního času. 

A stejně jsem nemohla spát 🙂 

A teď? Ležím na pláži, kochám se obřími vlnami, jejichž chřtány mě k sobě nepustí, popíjím vodu z mladého kokosu, za mnou sedí místní mladíci a s kytarou v ruce zpívají: “Nobody said it was easy.” A mají pravdu. Život se z počátku nemusí zdát easy, ale je jen na nás, jak se k němu postavíme. 

Mladíci odkládají kytary, berou do ruky surf a skočí po hlavě do vln, se kterými se velmi zdárně perou a zároveň něžně hladí jejich ostré hrany. Svoboda! 

Takhle oni tady žijí. Od kytary k surfu. S úsměvem na tváři. 

Vstanu, abych našla místní toalety. Když se zeptám obsluhy, ukazují mi ochotně směr, ale přijde mi, že se potutelně usmívají a já se začínám bát, co najdu. 

Za rohem je malá budka stlučená z pár dřevěných desek. S napětím otevřu dveře a vidím… Písek!
A nic než písek. Puch a pár much. Statečně se s tímto výkonem poperu a usměju se ještě o něco víc. Pak že život není easy! 

Vzpomenu si na pravou českou kadibudku, která pro mě byla celé dětství velkým dobrodružstvím, a zamyslím se nad tím, jestli i Češi umějí svůj život udělat easy. Vykašlat se na rutinu poštovních přepážek, osvobodit se, místo gelových nehtů a umělých řas začit nosit přirozené úsměvy, vzít do ruky kytaru a mít život ve svých rukách.
Moc bych nám to všem přála.
Byla jednou jedna budka, ale nebyla to obyčejná budka, byla začarovaná. Byla to kadibudka… 

Namasté.