Hola, hola, škola volá

A tak se ze mě stává máma školáka. Je to tu. Ten všemi omýlaný zlom. “Tak a teď ti končí veškerá sranda,” slyším ze všech stran. “Teď ti to teprve začíná.”

Je děsivé, jak rychle to uteklo. Proteklo mezi prsty. Ale my si doma nechceme dávat žádné mezníky a vědomě si do života vnášet systémovou rutinu. Chceme, aby nás všechny škola bavila a aby tam děti chodily rády. 

Sama jsem měla možnost dělat projekt ve státních předskolních zařízeních a být tak součástí běžného vyučování a musím říct, že jsem z toho měla dlouho těžké spaní. 

I když samozřejmě nejde házet všechny školy a školky do jednoho pytle. Vždycky bude záležet na jednotlivci. Jenže když máte ruce svázané systémem, ve kterém jste v podstatě trestaní za to, že chcete být učitel kreativní a otevřený, rychle vám splaskávají křídla. 
Navíc jak se má učitel plně věnovat 30 dětem ve třídě, z nichž každé má ale trochu jiné potřeby a nadání? To by nevzládl ani Spiderman s Batmanem dohromady. 

A děti, o které tu hlavně jde? Z natěšených prvňáčků se velmi rychle stávají otrávení školáci, které ten dříč rychle přestane bavit. Bohužel ještě dnes stále platí, že jablíčko se musí malovat červeně, že nejdůležitější je správně odříkat naučený text a že pokud dítě příliš nahlas vyjadřuje svoji emoci, je posíláno za dveře se slovy: “až budeš zase normální, tak se vrať.”

Uznávám, že jsem člověk rebelský a systémové okovy mi nedělají dobře. Ať už se to týká vzdělávání, pracovního úvazku, lékařské péče nebo i příliš utažených mezilidských vztahů. 

A tak jsme si řekli, že i tady to uděláme jinak. 

Výběr nám dal opravdu zabrat, protože jsme si chtěli dát záležet. Studovali jsme internety, četli recenze, sbírali tipy, byli se podívat na několika školách. Nejvíc se mi líbila malá vesnická škola s vlastní ohromnou zahradou, kde probíhalo krásné propojení dětí a přírody. Ale dojezdová vzdálenost nás nakonec odradila a rozhodli jsme se pro školu, kterou máme 3 minuty od domu a je hezkým kompromisem mezi státním a “alternativním” vzděláváním. Menší počet dětí ve třídě, projektové vzdělávání, důraz na pohyb a na jazyky, interaktivní vyuka, spolupráce učitel – rodič – žák, slovní hodnocení, sebehodnocení, atd.

Jestli jsme vybrali správně, to se teprve ukáže. Ale ono, co je vlastně správně :)? Dle možností každého z nás. Český vzdělávací systém je ale nemocný a bohužel změna musí přijít odspodu. Tento systém se od dob Marie Terezie v podstatě nezměnil, například objem výuky dějin zůstává stejný, ačkoliv dějiny se stále rozšiřují, a tak se dnešní děti k tématům světových válek a komunismu dostávají s troškou štěstí až na střední škole. Studenti se biflují texty, kterým mnohdy ani nerozumí, hlavně je dobře odříkat od tabule. 

A já si pořád myslím, že skola jde dělat zábavně a interaktivně. Tak, abychom děti nemučili, ale opravdu učili – přístupu k okolí i k informacím, jeden k druhému, k sobě samým. 

Pamatujete si ještě váš první školní den? 

Vcházím do ohromné budovy plné dětí. Cítím se dost ztracená. Na přeplněných schodech stojí žáci ze starších ročníků a s pošklebky na tváři nám podávají banány, které nám mají zpestřit usednutí do školních lavic. Někde mezi nimi je i můj bratr – aspoň závan něčeho známého. 

Sedám si do lavice a sedím vzpřímeně. Stejně tak jako na své první školní fotce – ruce pečlivě poskládané na stole. 

A potom… Těžký batoh na zádech a v něm žákovská knížka rozličných barev. Červené poznámky a těžký pocit na srdci pokaždé, když se v ní tyčí známka prevyšující číslo 3. 

Kovové šatny na zámek připomínající klece, fronty na oběd, které vedly až na ulici, učitelku stojící za mými zády se slovy: “dokud nedojíš tu polívku, nedostaneš další jídlo!” Křeče v břiše, když mě třídní učitelka nepustila v hodině na záchod, stažené břicho, když jsem se ty letopočty v dějepisu zase nenaučila dobře a dostala u tabule za 5 nebo když mi při písemce vypadly vzorečky z matematiky. 

Škola ale samozřejmě nebyla jen teror. Chodili jsme tam rádi hlavně kvůli kamarádům. A někteří zůstali na celý život. První lásky, první přátelství i první zakopnutí. To vše k tomu patří. A čím víc hladce do toho jde vstupovat, tím lépe. Tak proč to dětem neumožnit? 

Přeji všem prvňáčkům, ať tím tokem nových zážitků proplují co nejsnadněji.