Hola, hola, škola už nás nevolá

Nástup prvňáčků do školy je vždycky velká událost. Koupit krásnou aktovku, nabušený penál, fešácké oblečení a 1. září své dítě hrdě vyprovodit do bran nového života. Už celý rok před nástupem do školy posloucháme od okolí: “Tak už vám to za chvíli začne, co?” “Už vám končí pohodička.” “No to se připrav, teď už to nebude žádná sranda..”

Tehdy jsem se snažila ty věty vypouštět jedním uchem ven a mezitím hledala školu, která by pro našeho syna byla příjemným kompromisem mezi systémem a bezstarostným dětstvím. Protože sedět celé dopoledne na tvrdé židli, čekat na nějakou interakci mezi 20-30 dalšími spolužáky a vzdělávat se v instituci, která se od dob Marie Terezie zas tak moc nezměnila, mi nějak nedávalo smysl. Musím upřímně říct, že jsem vlastně takovou školu nenašla. A tak jsme nakonec volili kompromis, který byl navíc 5 minut od baráku. Maxovi se zalíbila paní učitelka, brzy si našel nové kamarády a vše se zdálo být růžové. 

Vy, kdo už děti ve škole máte, ale víte, že nadšení z první třídy brzy opadá a z dětí, které s nadšením běžely s kornoutem plným bonbónů vstříc novému dobrodružství, se najednou stávají “odevzdanci”, protože brzy zjistí, že jablíčko se kreslí červené a ne zelené, že ty každodenní domácí úkoly opravdu musí vypracovat a na běhání venku už většinou nezbyde čas. 

“Mami a proč musím zase do školy?” ptal se mě několikrát můj syn, který chtěl radši doma stavět svoje vynálezy z lega. “Maminka a tatínek musí pracovat, ty musíš do školy,” použila jsem tu stereotypní větu a hned, jak jsem ji vyslovila, přišlo uvědomění, jaké háčky si v životě utváříme a následně je navlékáme i na svoje děti. 

Vždyť i já a Martin jsme se sami rozhodli, že nechceme být otroky korporátu a pracujeme každý sám na sebe.. Jako společnost vlastně žijeme v tom, že musíme svoje děti “zvykat”. Mmj. si zvykat na školu a školku, protože to je systém, ve kterém musí žít. 

Skřípala jsem zuby vždycky, když na mě ráno dělaly smutné oči a já jim odpovídala: “musíš”.
A pak přišel covid.. Distanční výuka, online vysílání a uvědomění, že tenhle nesmysl má aspoň jeden pozitivní výsledek – ani v dnešním šíleném online světě dětem počítač nestačí. Potřebují kontakt, jeden druhého. Max u vysílání neudržel pozornost, práci, kterou bychom spolu měli hotovou za 20 minut, probíral u počítače dvě hodiny. Byl unavený a zpruzený. Přežili jsme to. 

Návrat do školy po několika měsících se zdál jako vysvobození. Jenže ejhle – testování, roušky, hygienická opatření, separace. Max přišel s tím, že se testovat nechce a v roušce se mu špatně dýchá. Tady už jsem mu nemohla říkat: “musíš.” Nemohla jsem ho nutit do něčeho, co jsem cítila úplně stejně. Navíc šlo o jeho zdraví a osobní svobodu. A tu ještě pořád považuju za jednu z nejdůležitějších hodnot v životě. Škola to ale viděla jinak. Naše rozhodnutí, že Max zůstane na domácí výuce, které MŠMT v dané situaci schvalovalo, vyvolalo vlnu nevole. Nátlak, výhružky, že nebude klasifikován, velmi nepříjemná schůzka v ředitelně. Tohle na mě bylo silný kafe. A poslední puzzle do skládanky k tomu, že toto pro svoje dítě nechci. 

Začali jsme zařizovat domácí vzdělávání a odchod ze školy. Zjistili jsme, že v okolí vzniká spousta komunitních skupin, kde chtějí stejně smýšlející rodiče vzdělávat své děti. V přírodě, formou projektů a malotřídky. Splnila se mi tím moje představa o bezstarostném dětství. O vzdělávání, které mi dává smysl. 

Samozřejmě, že každé dítě je jiné a někomu školní řád vyhovuje. Obzvlášť těm, kteří už ho pevně zakusily a nedokáží si představit, že by ho měly měnit a odcházet ze zaběhnutého kolektivu.
Já ale nechci svoje děti učit, že je v pořádku ohýbat se před nesmyslnými autoritami v podobě státních nařízení, jít přes svojí komfortní zónu a dělat v životě něco, protože “musíš”. Chci pro svoje děti svobodu, zdraví a radost z činnosti, kterou vykonávají. A v tom jsme se doma naštěstí všichni shodli. 

Včera nám shodou okolností přišly nové podmínky pro vstup do školy. Děti si budou 3x týdně strkat tampony do nosu. Chtěli byste si strkat tampon do nosu? A chcete to dělat svým dětem? Dává vám to celé smysl? Pokud ano, je to tak v pořádku. Nám se moc ulevilo, že už nikdo z nás “nemusí”. A navíc se nám odchodem ze školních zařízení otevřely dveře, o kterých se nám předtím ani nezdálo. Ale o tom až příště.. 

Přeji všem prvňáčkům a i všem ostatním dětem hladký nástup do školy. Ať jsou spokojené, usměvavé a udrží si tu radost v dětských očích. A rodičům přeji hodně síly, aby se dokázali postavit za svoje děti vždy, když to budou potřebovat.