Přechod hranic (nejen těch státních) aneb pán bez nohy

Po třech měsících na Kostarice nás čekalo prodloužení víz. Jako nejsnadnější cesta se zdál jednodenní výlet do Nikaraguy. Vyřídili jsme všechny potřebné papíry – testy, pojištění, vstupní formuláře, drkotali se několik hodin v půjčeném autě a byli připraveni vejít vstříc “dobrodružství”. Ačkoliv neděláte vlastně nic nelegálního, ale jen využíváte díru v zákoně, nemůžete samozřejmě celníkům říct pravý důvod vaší cesty. A to ani přesto, že jim je to dopředu úplně jasné 🙂 

Základním háčkem našeho výletu tak bylo, že ani jeden z nás neumí lhát. Na hranicích s Nikaraguou jsme strávili dvě hodiny, čekaly nás asi čtyři kontroly a opětovné otázky, na jak dlouho jedeme a jestli máme potvrzení o rezervaci hotelu. Se sevřeným žaludkem jsme vymýšleli všemožné neutrální odpovědi a často krčili rameny. Jistou výhodou bylo, že nemluvíme španělsky a celníci nemluví anglicky, takže veškerou komunikaci po nějaké době radši vzdali. 

Po dlouhém čase a zaplacení vstupních poplatků jsme konečně stanuli v jiné zemi. Hned po pár krocích nás odchytil taxikář a nabízel, že nás kamkoliv odveze. Naklonili jsme se do jeho auta a zjistili, že už tam sedí dva pasažéři. Snažili jsme se mu tudíž nohama-rukama vysvětlit, že jsme pětičlenná rodina a on má v autě už jen dvě volná místa… “No problema, no problema,” opakoval s úsměvem a otevíral kufr auta, abychom si tam mohli dát svoje batohy. 

Podívali jsme se na sebe s otázkou v očích a řekli si, že taková jízda asi není úplně dobrý nápad, a pokračovali jsme dál. Po chvíli se na nás vyklonil taxikář z dalšího auta. Nikdo další, až na berle položené na přední sedačce, v autě nebyl. Usoudili jsme, že má řidič nejspíš nemohoucí tetičku nebo babičku, nasoukali jsme se v pěti lidech na zadní sedadla a svolili, aby nás zavezl do nedalekého města. 

Pan taxikář byl nejspíš v minulém životě závodník, protože s námi sekal ostré zatáčky rychlostí 90 kilometrů v hodině. Svíjela jsem pevně dvě děti ve své náruči a v duchu se jim omlouvala, jaká dobrodružství s námi musí zažívat. V Nikaraguy nejpíš nevedou dětské autosedačky, v tomhle případě ani okýnka. Vlasy nám vlály do očí i do pusy, v omláceném autě jsme se drželi zuby nehty a modlili se, aby vydržely aspoň dveře. 

Po chvíli cesty jsme museli zase zastavit. V silnici stál voják s puškou přes rameno. U silnice jsme zaznamenali frontu vedoucí ke stánku. Že by další kontrola? 

Když jsme přijeli ke krajnici, všimli jsme si, že stánek neprodává párky v rohlíku, ale podivuhodný pán v bílém plášti tu z cestovního chladícího boxu tahá injekce a píchá je narychlo do paže každému, kdo stojí ve frontě. Tentokrát se náš žaludek scvrkl na neviditelný objekt. Takže chceš do země = nech si v pouličním stánku píchnout očkování od divného pána s chladícím boxem? Po chvíli jsme pochopili, že frontu tvoří místní obyvatelé. Cizinci mohli po další kontrole dokladů projet. I tak nám ten obrázek utkvěl v paměti – svobodná země…

Pokračovali jsme dál, taxikář se zeptal, kam to přesně bude, a my lámanou španělštinou prosili o nějakou hezkou restauraci u jezera. “Restaurante bonito!” ujišťoval nás ten dravý řidič a my se mu snažili věřit. Míjeli jsme hory odpadků a nelegálních skládek, rozpadlé chýše a lidi cestující na koních. Chvílemi jsem se sama sebe ptala, jestli necestujeme časem.. 

Vjeli jsme do města plného stánků s nepřeberným výběrem zboží – od smažených banánů až po domácí spotřebiče. Projížděli jsme uličky, kde nechcete trávit svoji dovolenou, a konečně jsme zaparkovali u svojí vysněné restaurace. Pan taxikář vystoupil z auta, aby nás dovedl až ke stolům. Natáhl se pro berle a my až v tu chvíli zjistili, že nemá jednu nohu. Takže žádná nemohoucí tetička… Ještě že tu frčí auta s automatickou převodovkou. Byli jsme rádi, že jsme dojeli. 

Restaurace byl opravdu takový malý ostrov záchrany. Vítala nás postarší paní v sepraných džínách, za to s úsměvem na rtech. Místo zelo prázdnotou, zřejmě tu hosty už dlouho neviděla. Výhled na jezero byl na jedničku, opodál se povalujících odpadků a výkalů, do kterých děti během pobíhání nechtěně šlapaly, jsme si nevšímali. Po výborném obědě jsme otřeli zahnědlé šlápoty z restaurační podlahy toaletním papírem, a rozhodli se jít na romantickou procházku k jezeru, pak se vrátit na kávu a zavolat si taxíka, který by nás odvezl zpátky na hranice. 

Procházka neměla s romantikou nic společného. Brzy jsme zjistili, že turisti jsou v místním městečku nejspíš nevídaná atrakce. Otáčeli se na nás lidi na ulici, na lavičkách i v barech. Blonďatý a modrooký Samuel tu působil jako dokonalá pěst na oko. Jak trefně poznamenal Martin – je to jako kdyby se Hošticemi prošel černoch. Instinktivně jsme si k sobě přitiskli děti i naše další cennosti ještě pevněji.
Po výhledech na jezero, na jehož březích se válely rozbité ledničky a zbytky odpadků, jsme usoudili, že romantiky máme už dost a radši se vrátíme na “ostrov”, kde si dáme vysněné kafe. Procházeli jsme páchnoucí uličkou a pozorovali příbytky z plechů, na jejichž střechách se sušilo prádlo, na dvorku se válela suť, pneumatiky a staré použité záchodové mísy. Výkaly už jsme nevnímali. 

Usedli jsme k přeslazené kávě, ve které plaval neidentifikovatelný brouček, po pár locích zavolali taxi a s úlevou se vraceli na hranice. Cesta zpátky byla překvapivě o dost snadnější. Místo dvou hodin jsme tu strávili asi jen 20 minut. Nikdo se nás na nic neptal. Všem bylo jasné, že jsme si zašli jen pro razítko. Když jsme vstoupili na kostarickou zem, bylo to, jako kdybychom se vraceli domů. Děkovali jsme této krásné zemi, skoro jí í líbali, a pak se odkolébali i s naším razítkem na další tři měsíce vstříc budoucím krásám. Vděční za to, co máme.