Jak jsem přišla na svět…

… no vlastně rychleji, než jsem chtěla. Jak už to dřív chodilo (a možná někde stále chodí), maminka mě rodila tzv. “obálkovou metodou”. To znamená, že se předem s vybraným porodníkem domluvila, že bude přítomen u mého porodu, odevzdala mu obálku se smluvenou částkou a měla tak mít jistotu, že pan doktor bude k dispozici a připraven pomoct mi na svět. 

Jaké bylo překvapení, když se pak dozvěděla, že v termín mého porodu má pan doktor dovolenou, a tak rozhodně k dispozici nebude. Aby se odevzdaná obálka vyplatila a neminula účinkem, dohodli se tedy, že prostě musím přijít na svět ještě před tím, než se pan doktor odjede zrelaxovat. A tak mě začali vyvolávat asi týden před termínem.
Moji mámu jsem poprvé uviděla 30. května 1985. Údajně jsem byla tak maličká, že když mě přinesli pevně zabalenou v zavinovačce, chvíli přemýšlela, jestli jsem mimino nebo vánočka. 

Ukázalo se, že jsem dítě z masa a kostí, i když se o tom mohla přesvědčovat jen v daných časech na kojení, jak dřív bylo běžné. 

Až když jsem začala pravidelně meditovat a otevírat staré rány, uvědomila jsem si, že si v sobě trauma z porodu a prvních dní po něm nesu celý život. Došlo mi, že asi odtud plyne moje uspěchanost, se kterou už mě přivedli na svět, a také pocit, že mi chybí máma.
Stejně tak dodnes lituji toho, že jsem prvních 24 hodin nemohla mít u sebe svého prvorozeného syna, protože musel být díky následkům těžkého porodu v inkubátoru. Je ale pravda, že si to dnes náležitě vynahrazujeme (jak jen tu šestiletou potvoru dostat z naší manželské postele :)?)

S klienty se často vracíme právě až k momentu jejich vlastního porodu, někdy i do prenatálního období a objevujeme bloky, které se s nimi potom táhnou celý život. Někdy je potřeba si vlastní porod prožít znovu nebo se vrátit až do břicha své mámy, kde jsme se nemuseli cítit zrovna dobře, a přenést si jisté prožitky do vědomí tak, aby nás už nemusely déle trápit.
Ulevilo se mi. Opravdu. A znovu jsem se přesvědčila o tom, jak je pouto mezi mámou a dítětem silné. I když vás sestra v porodnici odnese do divné skříňky a svoji mámu vidíte jen ve dvouhodinových intervalech určených ke kojení. 

Všechny mámy jsou naše malé bohyně, které nás přivedly na svět a pečovaly o nás s tím nejlepším svědomím, i když mohlo být sebevíc zakalené vlivem doby nebo převzatých vzorců
v rodině. 

Jak rosteme, ten obraz malé bohyně se pomalu stírá a najednou je to máma-žena se svými každodenními problémy, které jsme předtím neviděli. Už není dokonalá. Ale když i my vyrosteme
v ženu, uvědomíme si, že jsme vlastně celý život jen nezkušené děti, pořád stejně naivní a nevědoucí, jenom se postupně obalujeme nánosem zkušeností přicházejících do našeho života. Aspoň to je můj pocit. Jsem jen přerostlé dítě s větším kusem odžitých let.
A miluju ty chvíle, kdy se u svých synů znovu stávám tím bezstarostným dítětem. Odhazuji svůj nasbíraný nános, tančím s nimi divoce na hudbu z rádia, vyhazuju je do vzduchu a provlíkám pod nohama, kroutím zadkem a zpívám do virtuálního mikrofonu, stejně jako jsem to dělala po škole, když naši nebyli doma. Představuju si, jak stojím na pódiu a oslňuju svět svým pěveckým výkonem s mnoha nedokonalostmi. Prožívám všechny své obličejové grimasy a do toho tančím každou svou buňkou, abych v závěru padla vysílením jak zraněná laň. Teď už jen vím, že nepotřebuju oslňovat svět, protože svět oslňuje mě. Každou maličkostí, kterou ve víru ulic přehlížíme. Ukazuju dětem brouka v trávě i ptáka ve větvích stromů. Zastavuju se, abych si poslechla kvákání žab v rybníce. A dokonce občas jen tak sedím za naším jídelním stolem a dívám se ven. Na nebe, které se poslední dny zbarvuje do nadýchaných červánků, do barevné mlhy, jenž přináší nové poselství, aniž bychom to možná vnímali. 

Tatam je má uspěchanost a touha zvládnout co nejvíc věcí najednou. Čím dál tím víc si užívám ty chvíle, kdy sedím s hrnkem svého bylinkového čaje a jen tak se dívám na červeň. A v hlavě stále obdivuji, jakým zázrakem je přivádět děti na svět. Je to začátek neuvěřitelného dobrodružství.