…jak jsem rostla

Já jsem si vlastně celé dětství a dospívání připadala divná. Byla jsem holka z Vinohrad, která vyrůstala na betonovém plácku mezi činžáky. A celou tu dobu jsem snila o klidu někde v rozkvetlé zahradě. Byla jsem v té velké Praze ztracená. A navíc vnímavá k věcem, jenž jsem tehdy ještě neuměla pojmenovat.
Na první zvláštní věc si pamatuju vlastně ještě v břiše mojí mámy. Moje prababička zemřela měsíc před mým narozením. Moc se na mě těšila, ale bohužel se její čas naplnil dřív, než mě stačila pohoupat v náručí. Když jsem jako malá holka někde narazila na její fotku, běžela jsem se za rodiči zeptat, co je to za tu paní na obrázku, protože ji odněkud znám. Naši mi samozřejmě řekli, že je naprostý nesmysl, abych prababičku znala, já jsem ale dodnes přesvědčená, že jsme si zamávaly někde na půli cesty. Ahooj, babi Ane!
Ještě zvláštnější zážitek mám ze druhé třídy, kdy jsem poprvé spala u mojí spolužačky. Bydlela ve velkém domě kousek za Prahou. Dost jsem se tam bála. První noc mě něco probudilo a když jsem otevřela oči, viděla jsem u svojí postele šedou siluetu mužské postavy. Hned jsem věděla, že to není živý člověk. Hrozně jsem se lekla a snažila se co nejrychleji usnout.
Ráno jsem to vyprávěla kamarádce. Chytla se toho a tvrdila, že to byli mimozemšťani, které tam už párkrát viděla. Prý mají v přilehlém lese určitě schovaný létající talíř! A tak jsme příští den běhaly po lese, volaly na ufony, ať vylezou, že se nebojíme (ačkoliv jsme měly pro strach uděláno), hledaly jejich loď, ale marně.
Až časem mi samozřejmě došlo, že si ze mě spolužačka dělala šprťouchlata (ahoj, Gábi :)), ale to, co jsem viděla já, bylo víc než reálné.
Pokračovalo to zážitky z naší chalupy – kroky na schodech v domě, kde nikdo nebyl, bílá silueta ženy, která mě doprovázela na mých pravidelných procházkách do lesa a zpátky a sny, co se zpravidla do pár dnů splnily.
Ve svém pokoji jsem pořád vnímala tmavé stíny. Našeptávaly mi. V noci mě děsily. Prosily o pomoc. Jakoby se za mnou chodili loučit mrtví..
V 19 letech jsem se přestěhovala do svého prvního nájmu. V bytě jsem vydržela ani ne půl roku, protože jsem od začátku cítila, že je tam se mnou ještě nějaký neviditelný spolubydlící. Necítila jsem se tam dobře. Kufry jsem si sbalila po tom, co mi při každé zmínce o negativních silách
v bytě začal přeskakovat a mizet obraz v televizi.
Po nějakém čase jsem si koupila svůj první byt za Prahou a nějakou dobu se nic mezi nebem a zemí nedělo.
Po porodu druhého syna jsem pochopila, že se nechci vracet zpátky do práce. A rozuzlení přišlo poměrně rychle. Zdravotní neduhy jsme doma řešili bylinkami, viděla jsem na vlastní oči, jak úžasně fungují a uvědomila jsem si, že tohle je moje cesta. Na kurzu australských květových esencí jsem zjistila, že umím vnímat energii rostlin a řekla jsem si, že když to jde u rostlin, půjde to i u lidí.
Vnímám lidské duše a jejich energie. Pomocí toho i vím, komu jaké bylinky přichystat. A konečně jsem pochopila, že jsem jako malá holka nebyla divná. Jen ztracená ve světě lidí, kteří mi nerozuměli. S darem, se kterým jsem neuměla pracovat. Jsem ráda, že na mě tehdy v lese žádní ufoni nevyskočili a neunesli mě někam na jiný svět, kde bych nemohla pomáhat tak, jak to dělám tady. A tohle je cesta, kterou jsem si vždycky přála. To, čemu nejvíc věříte, máte vždycky schované uvnitř. Tak jen otevřete dveře.