Smrt jako součást života

Byl to rok od doby, kdy jsem naposledy držela svoji babičku za ruku a u nemocničního lůžka se dívala, jak její duše odchází. Tehdy se jednalo téměř o zázrak, že “počkala”, až se prodereme dopravními zácpami Prahy a přijedeme se s ní rozloučit. Neumírala sama, ale v kruhu svých nejbližších. A já jsem dodneška neuvěřitelně vděčná, že jsem u toho mohla být. 

Smrt je v naší společnosti velmi ožehavé téma. Zavřeli jsme si ji někam do truhly a uskladnili na půdu jako strašáka, který na nás může kdykoliv vyskočit, ale my ho nechceme přijmout. Jako něco, co se neukazuje dětem a co do našeho života nepatří. 

Ale teprve tehdy, až ji přijmeme jako součást života, jako koloběh tady na Zemi, budeme se jí moct přestat bát. 

Během dnešního dopoledne mi píply zprávy od mých blízkých kamarádek a obě obsahovaly stejné sdělení: “dnes ráno nám umřel dědeček.”

Jedna z kamarádek psala, že je to naprosto neuvěřitelné, ale zrovna se za duši dědečka modlila a prosila anděly, ať jí dají nějaké znamení, pokud má ještě něco udělat. A v ten samý okamžik jí ode mě přišla zpráva s otázkou, jak se má. 

Pro mě to byl impulz, že je potřeba pomoct. Dědeček zemřel v nemocnici a jeho duše byla zmatená a ztracená. Pomocí jeho vnoučete jsem mu pomohla dostat se ke Zdroji a v klidu odejít. Byl to hodně silný zážitek, po tvářích mi tekly slzy a v ten moment jsem si uvědomila, že tohle je důležitá součást mého poslání – odvádět zbloudilé duše tam, kam patří. A ať to může znít jakkoliv zvláštně, je to jedna z nejkrásnějších věcí, jakou mohu udělat – odvézt duši zpátky domů. 

Těmito řádky vám chci říct, jak je důležité být u vašich babiček, dědečků, ba i maminek a tatínků, když odcházejí z tohoto světa. Samozřejmě pokud je to alespoň trochu možné. Nebojte se podívat se smrti do očí, ale naopak jí vezměte za ruku a řekněte: “Jsem tady.” Propusťte s veškerou láskou duši vašeho blízkého a řekněte: “Můžeš odejít.” To můžete udělat i na dálku, pokud nemáte možnost být zrovna na místě.

Každý potřebuje ve zlomových okamžicích života držet za ruku. Ať je to narození nebo smrt. 

Pokud se se smrtí nechcete smířit, zbytečně ubližujete nejen sobě, ale zároveň i odcházející duši, kterou tím stále přitahujete zpátky na Zem a ona nemůže v klidu odejít. 

Smíření. To je v těchto okamžicích to nejvhodnější slovo. 

Jestli cítíte, že se duši vašeho blízkého z nějakého důvodu nedaří odejít, ozvěte se mi. Je možné ji vyprovodit kdykoliv. A bude vám za to neskutečně vděčná. 

Platí to i v případě, kdy máte pocit, že s vámi nějaká duše “bydlí” ve společné domácnosti. Mám už několik zkušeností, kdy se na mě obrátili nešťastní rodiče malých dětí, které v noci nemohly spát, měly noční můry, někdy i tvrdily, že v místnosti “něco” vidí. Při čištění jsem vždy zjistila, že je v místnosti nějaká duše. A děti min. do 3 let věku jsou ještě tak čisté a otevřené, že mají schopnost tyto nezvané hosty vidět a samozřejmě se jich bojí. Hned poté, co jsem duše odvedla, problémy vymizely a děti začaly spát jak miminka 🙂 

Ačkoliv je pro mnohé z vás stále těžké přijmout fakt, že jsou věci mezi nebem a zemí, právě teď je čas, kdy se všechno otevírá a vy začínáte pomalu vidět a vnímat. Matku přírodu, Zdroj, posly i ten nekonečný koloběh života, kde nic nezačíná a nic nekončí. Kde se jako zázrakem rodí nové duše a ty staré odcházejí. A vše se děje z nějakého důvodu. Možné mu ne vždy rozumíte, ale když před ním budete zavírat oči, nic nevyřešíte. Vykliďte svoji půdu.
A pozvěte smrt dál, uvidíte, že to pro vás bude osvobozující zážitek.